PŘÍBĚHY MĚSÍCE BŘEZNA – OSUDY LIDÍ SEMLETÉ NACISMEM A VÁLKOU | PAVILON SKLA PASK KLATOVY

            Ve čtvrtek 6. března jsme zahájili výstavu k osmdesátému výročí konce druhé světové války, která je přípěvkem k oslavám výročí osvobození Klatov v květnu 1945. Na výstavě představujeme šumavské sklo z doby těsně předválečné, válečné a krátce poválečné. Ale předměty jsou němé a nevypovídají samy o sobě nic o osudech těch, kdo stáli za jejich vznikem. A tak není březnový příspěvek na stránky o konkrétním předmětu, ale je o konkrétních lidech, jejichž osudy nešťastně přetnuly „velké dějiny“.

 

Příběhy lidí v těžkých časech

 

            Lidé se v dobách dramatických převratů dostávají do soukolí dějinných událostí, aniž by je ve většině mohli nějak ovlivnit. Někdy podlehnou tlaku většiny, někdy vzdorují, někdy jsou postiženi, aniž by se do událostí chtěli jakkoliv zapojit. A v dobách útlaku a válek jde o hodně, často i o život.

            Nástup nacismu začal ve třicátých letech proměňovat osudy lidí. Z Německa prchali Židé a antifašisté do zatím svobodných zemí, ale ani zde mnohdy nenašli klid.  Události v Československu se dotkly i mnoha osob spojených se šumavským sklářstvím.

Po odtržení pohraničních území Československa se dostali do potíží hlavně místní Židé. Některým se podařilo ještě včas utéct za hranice, to byla např. rodina Blochů, kterým patřily rafinérie zrcadlového skla v okolí Hartmanic (např. Frauenthal). Jiným se to nepodařilo. Hugo Reiner, majitel firmy Vil. Eckstein a spol. v Nýrsku, odešel nejprve do Prahy, kde se jako bývalý rakouský občan pokoušel získat československé občanství a odjet do USA. To se mu nepodařilo. V květnu 1942 byl přes Terezín odvezen do koncentračního tábora Lubin, kde byl umučen. Rovněž jeho společník Eduard Eckstein byl odvezen v roce 1941 do tábora v Lodži, kde zahynul. Zřejmě jediný, komu se podařilo odjet do USA, byl třetí ze společníků Dr. Ernst Eckstein. Firma Eckstein byla arizována a dále pracovala jako firma Fremuth & Co. V příhraničních oblastech měly problémy i firmy s českými majiteli (např. sklárna Adolfov).

            Poměry změnily i osudy šumavských Němců. Poslední ředitel sklárny v Klášterském Mlýně za firmy Joh. Lötze vdova Franz Wilms (1937-1939) např. vstoupil již v roce 1935 do Sudetoněmecké strany. Po zániku firmy Lötz v roce 1939 odešel do Železné Rudy, kde se stal na základě intervence Lothara Sperla (viz dále) úředníkem místního landrátu (správního úřadu). V červenci 1945 byl zatčen a poté odsouzen k pěti letům vězení, ale již v říjnu 1946 mohl odjet do Bavorska. Jeho mladší bratr Otto, významný návrhář zejména malovaných dekorů u firmy Joh. Lötze vdova, odešel za velké hospodářské krize do bavorského Frauenau, kde podlehl nacistické ideologii a stal se členem NSDAP. Později se vrátil do Klášterského Mlýna, ale v roce 1941 následoval bratra na landrát v Železné Rudě, kde vstoupil do paramilitárních SA a později byl i zástupcem velitele zdejší domobrany. V červenci 1945 byl zatčen a poté odsouzen na osm let, v říjnu 1946 mu byl povolen odjezd do Bavorska a v roce 1976 zemřel v Mnichově.

            Se sklem se setkaly také osudy malíře Lothara Sperla. Tento rodák ze Železné Rudy a absolvent sklářské školy ve Zwieselu se před rokem 1930 jako velmi mladý podílel na malování upomínkového skla ze Šumavy v dílně Emanuela Pfeifera v Bavorské Železné Rudě. Poté se věnoval malířství a dřevořezům. Před mobilizací v září 1938 uprchl do Bavorska a do Železné Rudy se vrátil až po odtržení pohraničí. Za války narukoval, ale zůstal v zázemí a v roce 1943 dostal trvalou dovolenou, aby mohl studovat a věnovat se malování obrazů v duchu nacistického umění. I on byl členem NSDAP i paramilitárních SA v Železné Rudě, později se stal velitelem zdejší domobrany. V květnu 1945 byl zatčen a následně odsouzen k 15 letům žaláře. V roce 1955 mu byl umožněn odjezd do Bavorska. Zde dále pokračoval v umělecké činnosti. V roce 1965 získal kulturní cenu města Pasova jako malíř z řad vysídlených Šumavanů, zemřel v roce 1987 v Traunreutu. 

            Osudy řady některých šumavských Němců ale skončily fatálně. Smutný je příběh významného odborníka na stavbu sklářských pecí Hermanna Passauera. Ten byl ve třicátých letech starostou Železné Rudy a zůstal jím i po odtržení pohraničí. V roce 1943 byl postaven před stranický soud pro obchodní styky s Židy a před koncentračním táborem jej uchránilo jen to, že byl pro nacistickou říši potřebný jako odborník na sklářské pece. V květnu 1945 byl ale jako Němec zatčen partyzány a bez soudu popraven. O dva dny později, kdy jej chtěli Sověti odvézt jako odborníka do Sovětského svazu, už ho hledali marně. Tragicky skončil na počátku června 1945 i Karl Schell, majitel sklárny Annín. V jeho případě šlo ale o sebevraždu. Zastřelil se, aby předešel svému zatčení.

            To jsou jen některé z válečných osudů lidí spojených se sklářstvím na Šumavě. Jsou to střípky z těch „velkých dějin“, v nichž jsou ztracené. Ukazují ale jediné, že každá válka za sebou nechává rozbořené životy vítězů i poražených, ale jen těch, kteří ji přežijí.  

 

Jitka Lněničková, kurátorka PASK

Podklady k rodině Wilmsových a Lotharu Sperlovi poskytl kolega Jan Jirák z Vlastivědného muzea Dr. Hostaše v Klatovech.

 

  

Pohled na továrnu firmy Eckstein v Nýrsku ve třicátých letech 20. století.